Vilém Maizner (květen a červen 2016)

Jelikož se v minulém období divadelně něco málo dělo pouze na loutkové scéně a já už bych se nerad opakoval, pohlédneme trochu do minulosti a připomeneme si raději jednu velice zajímavou osobnost kulturního života, která je s naší obcí trvale spojena – byť takovou docela smutnou okolností.

Po pravé straně za hlavním křížem ponikelského hřbitova se nachází hrob zástupce jedné z vůbec nejvýznamnějších českých dynastií kočovných loutkářů, slavného Viléma Maiznera. Zástupci tohoto starého rodu (uváděni též jako Meissnerové, Meistnerové, Majznerové,…) brázdili se svou komediantskou károu severovýchodní Čechy již od roku 1790 a předávali si svůj (později i výtečným novopackým Suchardou řezaný) pimprlový ansámbl z generace na generaci. Na letošní rok pak připadají hned dvě výročí spojená se zmíněným Vilémem – 170 let od jeho narození (* 2. února 1846) a 110 let od jeho úmrtí (†21. října 1906) během ponikelské štace(!) a následného spočinutí na našem hřbitově.

V jednom ze starších čísel časopisu Pod horami přibližuje J. Paska na základě vzpomínek J. Harcuby Maiznerův vztah k Poniklé následovně:

„Vilém Maizner, tento muž narozený v Podkrkonoší, svým loutkařským povoláním byl průkopníkem oboru našeho kraje. Je jich už málo, kdo zná v paměti jeho osobnost a pamatuje jeho působení loutkoherce. Byl to muž povahy ušlechtilé a rozvážné. Poniklá byla jeho ‘‘štací‘‘ každoroční. Z počátku provozoval svoje loutkařské umění u Tuláčků, jak se říká v hospodě u Jírů. Tam bylo útočiště malých i velkých diváků, když do vsi zavítal. Se dvěma krejcary vstupného čekali na začátek přestavení o princeznách a zlých čarodějnicích. Za nějaký čas podniček zvelebil a potřeboval větší místnost. Přesídlil do hostince U Holubců, kde sál jeho produkcím lépe vyhovoval. Své loutky vodil mnohokrát v Poniklé, až jednou při své návštěvě na sále v divadelní šatně svůj život dokonal. Zůstala po něm manželka, dva synové a dvě dcery. Kromě Maiznerova divadélka docházeli do vsi i jiní loutkoherci, ale ti nebyli svým vstupným na představení tak dostupní. Maizner, když skončil program, rád besedoval s občany o příhodách i zážitcích, které prožil při svém kočovném turné. Na poslední cestě na ponikelský hřbitov k věčnému odpočinku jej doprovodili občané vesnice. Poslední službu prokázali – odnesli jej ke hrobu: Kostřík starší i mladší, Tuláček F. a Harcuba Jan. Náhrobní deska je svědkem, symbolem za působnost a průkopnické práce loutkařské, kterým až do posledního vydechnutí zůstal věrný.“

Potomci Viléma Maiznera se věnovali loutkovému divadlu i v dalších generacích – zprvu jako kočovní loutkáři, později i profesionální herci kamenných loutkových divadel. Nejbližší potomci rodu dodnes žijí v Semilech, kde také v Pojizerské galerii vystavují i některé loutky ze slavného Maiznerovského fundusu.

Tomáš Hájek

| Autor: Tomáš Hájek

Fotogalerie článku